K zemi snesla se svými se taji tichá noc, s ní luny vzešel jas, ke svému když domku Křemen zas po trati šel volně od nádraží.
Vědomí, že v rodném zas je kraji, srdce jeho nevýslovně blaží. Ach, co jen už nachodil se tudy! V mrazu vražedném i v děsném žáru,
ves kdy život zmírá v suchopáru, tmavou nocí blesk-li šlehá rudý, stoleté když duby vichr kácí, – on vždy tudy musí za svou prací.
Co tu proň je vůkol vzpomínek! O života útrapách i kráse mluví k němu každý kamínek, bezcílnou jenž hmotou jiným zdá se.
V tomto záhybu – rok tomu nyní – muže zachránil, jenž zrazen ženou – jeho Marty dávnou přítelkyní – pod vlakem smrt hledal vytouženou.
Jak se zachvěl při vzpomínce na to! Ejhle, zdali sám též dnešní den zbabělcům těm nebyl podoben, kteří po osudu prvé ráně
zoufale hned odvrhují zbraně a svůj život zahazují v bláto?! Náhlým blahem zajásal teď v duchu: známé zvuky signálu – vždyť zněly
s jeho domku! – zalétly mu k uchu; domeček ten jeho osamělý blízko již, v něm zlatý klid mu kyne! Za celý den na svou ženu ani
nevzpomněl si pro starosti jiné. Jistě zpráva o Marušce raní také ji; však zda též nevyléčí z chorobné jí lásky k cizí řeči?
Ba, vždyť její nejvíce to vinou, Maruška že zhrdla domovinou, její vinou to a – Herrmannovou! Ať je za to Němec onen klet! –
Co k nim Herrmann přestal docházet, k životu chuť Křemen cítí novou, mocně zase denní po práci krb jej k sobě vábí domácí.
Také teď se těší, jak si v klidu doma pohoví, jak zapomene brzy na všecku tu lidskou bídu, duha míru jak se nad ním sklene,
A hle, tu již domek! Právě v síni ozvaly se kroky. Marta snad? Ach, ta jistě šla již dávno spat – – Straka je to, hlídač, který nyní
koná za něj službu. Člověk ten posvítil si ve tvář Křemenovi a, jak jeho zjevem pomaten, sotva těmi přivítal jej slovy:
„To jste vy?“ – „„Ba já jsem; spí má žena?““ – Ticho bylo po té malou chvíli – „„Neslyšíte? Ptám se, žena spí-li.““ „Nevím, jak bych řekl vám tu věc.
Můj ty Bože, ale pravda přec nemůže vám býti zamlčena –“ „„Co se stalo?““ ptá se Křemen plaše. „„Rychle mluvte!““ – „Pryč je žena vaše
a s ní ztratil traťmistr se též.“ Jako když jej pěstí udeří, zavrávoral Křemen do dveří šeptaje jen: „„Lež to, pouhá lež.““
Ale sotva vkročil do světnice, poznal hned, že muž ten pravdu děl; nad spoustou, již tady uviděl, na smrt jemu zesinala líce:
skříně dvě i truhla zotvírány, z nich pak všecko ztratilo se – šaty, prádlo, peníze i kroužek zlatý, který dostal od ubohé Anny.
Na stole pak našel lístek malý: „Nehledej mne! Jediné mám přání, bychom se již nikdy neshledali!“ – Klesl na židli a oči dlaní
zakryl si, však za málo již chvil se svého se místa vzchopil prudce, vyšel na trať a tam promluvil na Straku, jenž na vlak čekal v budce:
„Vystřídám vás, jděte si jen domů!“ Straka dal mu svítilnu a záhy zmizel ve tmě – – – Vzduch byl klidný, vlahý, z dáli jak by duněl rachot hromu –
nákladní to vlak se rychle blíží. Teď už nezní hukot onen temně, nyní blízko Křemena již země zachvívá se pod ohromnou tíží – – –
Svítilnu teď Křemen odhodiv, na koleje vrhl se – – Však div! V ráz teď mocnou uchopen je paží, zdvižen s kolejí a odhozen;
nadarmo se vymknouti jí snaží, bezmocně se třtinou třese jen vida, kterak netvor kovový, který mohl rázem rozdrtiti
života mu těžké okovy, mimo něj se s hlukem do tmy řítí – – – A když hukot vlaku zmíral v dáli, Straka, který v nejistotě, má-li
domů jít či zůstat u přítele, vrátil se a přišel právě v čas, – ubožáka, jenž se dosud třás’, v domek odvedl a do postele
uložil. – Noc Křemen blouznil celou v horečce, a teprve, když den oknem smál se v jizbu osamělou, klesl v spánek bděním přemožen...
Cookies on Poetry Cove