Minula dvě léta od těch dob, nad věrnou co Křemenovou druží na vždycky se zavřel tmavý hrob. Maruška, jež ubohému muži
oslazuje trpké vdovství chvíle, běhá již a žvatlá roztomile. V kratičkém tak pokročila čase, že jí teď už nepoděsí ani,
na stěně když signál z nenadání zarachotí příchod vlaku hláse; ba, teď často čeká na něj sama, a když ozve se, hned ručinkama
zatleská a s vyjasněným líčkem batolí se ihned za tatíčkem, který u cesty, jež přes trať vede, spustiv závory vlak očekává.
Oj, což zasvitnou jí očka smavá, kterak se jí zardí líčko bledé, mimo ni když s rachotem a v kouři železný ten kolos náhle bouří!
Dráhy zřízenci ji všichni snad znají už a každý má ji rád; proto také často ku dítěti s vlaku kornout cukrovinek sletí. –
Křemenova sestra Bohumila, která dělala mu hospodyni, jednoho dne bratru oznámila, za měsíc že vdávati se míní.
Mladý vdovec neblahou tu zprávu mlčky vyslechl a svěsil hlavu; chmurný pohled do budoucnosti rozvil se mu náhle před očima:
cítí, kterak záhy uhostí v domku jeho nevlídná se zima, pečlivá až odejde mu duše. Bohumila bratra ve předtuše,
co se děje v jeho nitru as, s účastenstvím pozoruje chvíli, do klidu pak marně nutíc hlas řečí svojí míří přímo k cíli:
„Odpusť, bratře, mé mi rozhodnutí; že mně nelze jinak, dobře víš. A teď upřímnou mou radu slyš, k níž jen láska sesterská mne nutí:
Anně slzy tvé již nepomohou, proto přestaň truchlit pro ubohou, pomni na sebe a na své dítě, aby nerostlo jak stromek planý,
který kloní se vždy, kam jen chce; na místo své milované Anny novou matku přiveď Marušce, věř, že její láska uzdraví tě.“
Trapná je to chvíle ticha. Hle, osudné již padlo ono slovo, jehož vždycky srdce Křemenovo v předtuše se obávalo zlé.
K Bohumile oči zdvihl krátce a již zas je klopí v náhlém zmatku; cítí pravdivost slov sestřiných – a přec zdá se mu, že na památce
jeho Anny těžký páše hřích, k novému že jemu radí sňatku. Druhý den si Křemen dovolené vyžádal a zašel na hřbitov,
ve stínu kde jasmínu se rov nad ubohou jeho Annou klene. Dlouho chýlil hlavu k místu tomu, které jeho pohltilo štěstí – – –
A když k večeru se vrátil domů, s tváří uklidněnou, která věstí, v jeho nitru boj že ukončen, oznámil své sestře vdovec mladý,
že chce poslechnouti její rady, o tu ještě službu prose jen, aby, ježto víc je v městě známa, nevěstu mu vyhledala sama.
Ach, což bylo sestře o nevěstu! Mohla mu jich napočítat ke stu – Měsíc po té v domku hlídačově slavila se týž den svatba dvojí:
Bohumila dala ruku svoji panici a Křemen mladé vdově.
Cookies on Poetry Cove