Vánoce! – Co vůně, třpytu, světla
slovo to mé kouzlívalo duši!
Měnilo mne v dítě, které tuší,
že zas láska v celém světě zkvetla,
sok že soku do náruče klesne,
kdy se chrámem nesou zpěvy plesné.
Jako děcko s utajeným dechem
vždy jsem kráčel přes práh jizby, v které
vánoční stál stromek v záři steré,
pod nímž zpola utajeny mechem
četné dárky sladkou touhu budí
ve dmoucí se malé dětské hrudi.
Ach – a teď mi ze světlých těch síní
nejdražší dvě duše odletěly –
otec s matičkou; rov těsný, ztmělý
na vršku jich domovem je nyní,
pod nímž truchlou píseň šumí řeka – –
Vánoce, mé srdce se vás leká!