Píšťaly zvuk rozlehl se táhle.
Poledne. – Hned oněměly stroje,
z přádelny se vyhrnuly náhle
dělníkův a dělnic valné roje.
Pestrý je to zástup: napřed letí
z lavic školních odcizené děti,
dívky pak, jimž v prachu líce blednou,
dále za žen řadou nepřehlednou
jinoši a muži plní síly,
za nimi se starci k zemi chýlí,
dlouhý pak ten průvod uzavírá
hlouček stařen, které kašel týrá.
Zástup řidne, po druhu druh ztrácí
v chatách se; vždyť za hodinu opět
píšťala je svolá k nové práci –
proto rychle – oběd čeká. – Oběd!
Trpký posměch v slově tom se skrývá:
brambory a chleba suchá skýva,
doušek vody – – toť ten oběd krátký
všední den i na veliké svátky.
Dobrý lide! Mozolnou tvou dlaň
v duchu tisknu; svoji česť si chraň,
nelekej se bídy, hořké nouze...
poctivě kdo živ, ten šťasten pouze!