Dceruška má nejraději snad
v stínu starých lip se procházívá,
které vedou v tichý Libosad.
Její tvářička, tak úzkostlivá,
na silnici potkat má-li vůz,
tady zjasní se, všech prosta hrůz,
a jak ptáče, jemuž z těsné klece
zdařilo se prchnout do světa,
šťastna hopkuje a štěbetá.
Někdy však i tady se jí přece
náhle úzkost v líčku zbledlém zjeví,
po ruměnci náhle ani stopy,
skoky přestanou a zmlknou zpěvy,
ručka její mé se ruky chopí;
to je vždy, když prostřed letních krás
v souzvuk náhlá dissonance padá:
trestanců když oholených řada
s děsným mlčením jde mimo nás.