To jaro letos divně se nám hlásí;
ne vánky, které budí sedmikrásy,
než rachot hromu, blesků roje celé –
to nezvyklí jsou jeho hlasatelé!
Je pozdní noc – tam venku vichr kvílí,
rve střechy, sténá v kamnech, v okna buší –
já se svou lampou bdím a před mou duší
se noří z temna koutek mně tak milý.
Můj hrade starý, v omšenou tvou zeď
jak opírá se bouřný vichr teď,
jak hrne se as branou do nádvoří
a vítězstvím zpit, jehož dobyl v lese,
kde nejsilnější dub se jemu koří,
výš divokým se chvatem – výše nese,
až vyšvihl se k troskám štíhlé hlásky,
vší obořil se silou na cimbuří...
Však mylně balvany má za oblázky
a darmo šílí, vzteká se a zuří;
co odolalo zhoubě tolik věků,
jen vysměje se bezmocnému vzteku –
Můj hrade! Naše národní ti žití
je podobno: zlých vichrů proudy divě
se na ně valem se všech stran teď řítí,
že trhliny již zříti v jeho zdivě,
a čeho jsme se mnozí dotknout báli,
rvou bez ostychu – naše ideály!
Ach, ideály! Odolají též
těm vichrům divým jako tvoje věž? – –