Déšť kdy v okna bije, pleská na chodníky,
důvěrně mi kyneš, svědku slávy naší,
stará kniho česká, nad poklady dražší;
díky tobě, díky!
Znám tě dobře! Vždy jsem jásal čta, že drzý
vrah byl otci zahnán; listy pak, jež zvěstí
truchlivou mi byly otcův o neštěstí,
zvlhčily mé slzy.
Cos už vytrpěla v bouřném víru světa!
Uniknuvší spárům dravce Koniáše
pod svými tě krovy chudé chatky naše
kryly dlouhá léta.
Nevrátí se – bohdá! – Koniášů časy!
Svobody ti zlaté svitla doba nová,
kdy se volně noří duše písmákova
ve tvé věčné krásy.
Ať jen déšť se lije, sluneční ať tváři
mraky stojí v cestě, vítr ať jen sténá!
Ze tvých zlatých slov mně, kniho drahocenná,
jasné slunko září – –