V.

Svatoň, jenž dřív rád se vyhnul společnostem, v domě soudcově teď častým býval hostem; vábilo jej cosi k nešťastné té paní, která románem svým prvním při setkání

dobyla si jeho vřelé sympathie; často spočinou teď oči jeho rády na postavě kypré, dosud plné vnady, vždy pak mocněji mu srdce v těle bije,

v mysl neodbytná myšlenka se vtírá, že by tato žena, po celé jež žití připoutána k starci uvadá a zmírá, jiného svou láskou mohla oblažiti;

často se mu zdá, že temné oko její, na soudce jež hledí v lhostejnosti chladné, rázem zaplane a září ohnivěji, kdykoli jen na něj – na Svatoně – padne;

šťasten je, že s tváří oné trpitelky v přítomnosti jeho prchá smutek velký, aspoň na chvíli že běd svých zapomíná, na okamžik že v ní žije duše jiná.

Opět zazvonil dnes u soudcova bytu. V pokojík jej vedla služka švitořivá, při tlumeném lampy růžové kde svitu na pohovce paní domu odpočívá.

Stanul zaražen, když soudcovu zřel paní v lehkých nedbalkách, jež netajily ani bujných oku ňader; k odchodu se chystá, se svého však žena rychle vstává místa,

dále hosta zve, jenž v zmatku šeptá cosi, s úsměvem zrak klopíc za omluvu prosí, útočištěm pak jí alkovna je tmavá. Vrátila se brzy; pestrý župan měkký

halí vnadné tělo, tušiti však dává žíznivému zraku kypré jeho vděky. Bůh ví, co se v nitra Svatoňově dělo! Oheň pálí v žilách, krev se k hlavě žene,

vždycky zahoří mu nachem líc i čelo, kdykoli se ženy rámě obnažené jeho ruky, hlavy, šíje dotkne maně – a to ku podivu často dnes se stává;

až se rozkoší mu zatočila hlava, když se vedle paní octl na divaně, na tváři když horký dech ucítil její. Však i klidná jindy, rozvážná ta žena

změnila se dnes, je mocně rozechvěna, prsa, jako když se rozskočiti chtějí, vzdouvají se prudce, nozdry se jí šíří, líce bledne hned a hned se krví pýří.

Jejich rozmluva co chvíli mlkne, vázne, a kde jindy hovor duchaplný znívá, nejednou se ozve pouhé slovo prázdné, za něž mysli prudké pohnutí se skrývá.

Sedli k pianu, však zmatku neunikli; jako by zlé síly proti nim se spikly, sotva mohou s místa, chyba chybu stíhá, místo not rej skřítků před zraky se míhá,

stále přibývá jich, jsou jich celé lesy, nyní seskakují v smíchu na klávesy, pokoušejí hráče, po prstech jim skáčí, hlavy jejich stále blíže k sobě tlačí,

stále blíž a blíže – – Svatoň z nenadání na rtech ucítil rty rozvášněné paní, jež se nedovedla ovládati dále – – – – Jako zděšeně své kroky poutník staví

hroznou nad roklí, když jícen její tmavý ozáří svit luny jemu nenadále: tak se Svatoň náhle zarazil, když zhlédl děsnou propast, která u nohou mu zela

a k níž démon vášně kroky jeho vedl; lunou, která právě z mraků vycházela, vidina, jež náhle před zrakem mu tane: jeho Evy líčko bledé, uplakané...

Svatoň náruživým oním pod pocelem osykou teď zachvěl na těle se celém, rázem uhasí mu plamen vášně v hrudi, za ni ošklivost se tam a hnus teď budí;

pryč s tohoto místa – rychle! – Ale žena, podlehší již cele nezkrotnému chtíči, tušíc jeho záměr v cestu se mu týčí, ruce k němu spíná, padá na kolena,

aby neodcházel, prosí, zapřísahá, se země zas vstává, ramena mu nahá ovíjí kol šíje, sténá, pláče, kvílí – – – Zoufalý ten zápas trvá drahnou chvíli,

darmo Svatoň mírně vymknouti se snaží svírajícím loktům rozvášněné ženy; posléze však prudkým rozmachem svých paží odstrčil ji mocně, do blízké že stěny

hlavou vrazila, a prchal z pokojíka, kde jak šílená se žena svíjí v křeči, trhavou mu klne, nesouvislou řečí, bílé zuby do rtu zatíná a vzlyká – – –

Svatoň dlouho ještě potom odlehlými uličkami bloudil, nedbal tuhé zimy, nedbal, vichr sníh že do tváří mu žene, léku hledal pro své čivy pobouřené.