Už je tomu rok, co jednou z rána
náhle já jsem umřel. Vidím stále,
stařičká jak matka, polekána
zprávou o té ráně nenadálé,
skácela se na zem. Tomu ruchu,
který nastal po celém hned domě,
srdečně jsem smát se musil v duchu,
nejvíce však tomu, kterak o mně
mluvilo se potichu i hlasně:
jak prý je mně dobře, Bůh že k sobě
povolal mne v nejhorší prý době,
že prý nyní vypadám tak krásně,
jako kdybych dřímal, že prý už
není moje tvář tak bezvýrazná,
že je ze mne zcela slušný muž,
v němž prý nikdo nepoznal by blázna –
Měl jsem tisíc chutí vykřiknouti:
„Vy jste blázni!“ Ale ještě včas
napadlo mně, že by takto zas
konce nebylo mé hloupé pouti
bláznivým tím světem; proto dál,
ač mne cosi stále křičet nutí,
mrtvolou jsem zůstal bez pohnutí.
V duchu však jsem upřímně se smál:
Počkejte jen, až mne pochováte
na to svoje divné pole svaté,
víko rakve tyhle pěsti obě
náhle vyrazí – a bílý zjev,
před nímž v žilách stuhne vaše krev,
vyskočí a postaví se v hrobě.
Ach, to bude útěk! V malé chvíli
zůstane tam jediný – zjev bílý.
A ten bude volat mrtvým tichem:
„Vidíš, jak jsi bláznivý, ty světe!“
Člověk by se zrovna koulel smíchem – –
Nuže, proč se také nesmějete?