Rád na procházkách denních podél trati
jsem postál blíže telegrafních tyčí,
z jichž útrob někdy smích ti v ucho křičí
a jindy nářek zní, jenž tebe chvátí,
hned tichý šepot jako houslí stony,
hned hymnus jako varhan plné tóny.
A brzy poznal jsem, že nářky bolu
a bujný smích, jenž směle do nich ječí –
že vše to zvláštní, tajůplnou řečí,
jíž telegrafní dráty mluví spolu,
když zprávami se baví, ve svět celý
jež mocná jiskra metá jejich těly.
Teď kroky mé se u nich nezastaví,
než v němé vždy se bázni kol nich berou,
vždyť v hlavě, v srdci ozvěnou mi sterou
se dosud chvějí šílené jich zprávy,
jež k smrtnému mne loži zavolaly
těch drahých duší, jež mi život daly – –