Zde, ubožátko, ležíš v beznaději
a tenké tvoje nožky v smrtné křeči
hned zdvíhají, hned krčí se a chvějí;
to vše jen proto, že jsem z nebezpečí
tě vysvobodit chvátal, nevděčnice,
když zapletena v hustou pavučinu
jsi neměla již ani síly více,
bys k ráznému se odhodlala činu
a přetrhala pouta zkázonosná,
než smrt by tebe stihla neúprosná.
Jak těkala jsi ještě před hodinou
v svých družek sboru po květnaté mezi!
Teď ležíš tu a smrt už vidíš sinou,
co žihadlo tvé v mojí dlani vězí.
Jak rád bych zase pomohl ti, včelko,
a vrátil tobě tvoje žihadélko,
ač dobře vím, že znova v krátké době
bys bolest mně, smrt připravila sobě!
Jsi nevděčná jak plémě tvoje všaké,
jež do těla též dobrodinců vráží
své žihadlo – – – Než proč jen tuto káži?
My lidé přece nejsme lepší také – – –