Namáhavou vykonavše cestu
uprášeni vracíme se k městu
podél nízkých domků, před nimiž,
k večeru ač schyluje se již,
sedí děvušky a ženy s děcky
v krátkých pouze sukních, bosy všecky.
Vtom jsme zděsili se velice:
hle, tam celou šíří silnice
proti nám se stádo koní žene
nespoutané, volné, nestřežené.
Než jsme mohli stranou uskočiti,
mimo nás už stádo to se řítí,
dusá, supá, vyhazuje, řičí – –
Naše hruď, v tu chvíli trpasličí,
vydechla si volně teprv pak,
až se přehnal bouřlivý ten mrak.
Bledost však se s tváří zděšených
neztratila dosud; aspoň smích
hoši dva – as osmi let – z nich měli,
na koních již za tím stádem jeli – –
První myšlenky mé potom byly
fiakristů městských na kobyly:
jak by slz jim asi tekly stružky,
kdyby viděly své volné družky.