Ten obraz často na mysli mi tane:
Již ptáčat zpěvy usnuly i vády,
kraj zdřimnul si – noc ujala se vlády.
Teď náhle mezi mraky potrhané
si vyplul bledý měsíc – samotář,
jich kraje postříbřila jeho zář
a létla k zemi, z korun ztichlých stromů
v tom okamžiku zaplašila šero
jak věčné světlo pod klenutím dómu
a rozlila se tiché na jezero.
Jak v hrobě kolem. Jedna bytost živá
v té mrtvé tiši: v rozedraném šatu
v tu pozdní dobu dívka stanula tu
a vytřeštěný její zrak se dívá,
jak u samého břehu přímo pod ní
se tvoří kruhy na hladině vodní – –
Jen tolik obraz, ale snivý duch
si kreslí dále. Co ta děva hledá –
a na vodě jak povstal první kruh?
A duch, jenž nikdy pokoje si nedá
a všude vniká tajů za oponu,
vše rázem ví: Tu jeden z milionů
se odehrál akt všední tragedie.
Snad za krátko i mladou matku skryje
hloub jezera, jak právě skryla světu
plod, který vzešel z první lásky květu.
Či zítra před soud bude postavena
ta ubohá – spíš dítě nežli žena –
a její svůdce snad už v brzké době
zas jinde s dívčím srdcem zahrá sobě –