Na hřbitov mne procházka má vedla.
Malé dítko pohřbívali právě;
nad růvkem jsem stanul a v mé hlavě
myšlenek se divných pásma předla...
Čím to dítko mohlo býti světu!
Duchem snad, jenž v taje všecky vidí,
velikánem, dobrodincem lidí –
a zlá smrt je skosí právě v květu!
Či by z něho padouch byl, jenž drtí
nejsvětější svého lidu práva,
svoji vlast jenž bídně zaprodává?
Snad že dobře mířila jsi, smrti! –
Rakvička již uložena v hrobě,
pásmo myšlenek pláč lidí ruší;
jediná jen prochvívá mou duší:
Jak jsi šťastno, nevinné ty robě!