Na hřbitov mne procházka má vedla.
Malé dítko pohřbívali právě;
nad růvkem jsem stanul a v mé hlavě
myšlének se divných pásma předla...
Čím to dítko mohlo býti světu?
Duchem snad, jenž v taje všecky vidí,
velikánem, dobrodincem lidí –
a zlá smrť je skosí právě v květu!
Či by z něho padouch byl, jenž drtí
nejsvětější svého lidu práva,
svoji vlasť jenž bídně zaprodává? –
Snad že dobře mířila jsi, smrti! –
Rakvička již uložena v hrobě,
pásmo myšlének pláč lidí ruší;
jediná jen prochvívá mou duši:
Jak jsi šťastno, nevinné ty robě!