Ať únavou se chvěje tělo vnadné,
ať duše v divé bolesti se topí,
v tom oku, kterým věčný úsměv vládne,
bys všeho toho marně hledal stopy,
když před diváky zpola obnažena
ta krásná tančí žena.
Ji včera hostil salon v domě panském,
kde holohlavé, vetché pány mladé
div nezbláznila láskou při šampaňském; –
dnes na chudé se lůžko lačná klade
a, jak by náhle bolem přemožena,
štká hlasně divná žena.
A zítra klesne v usedavém pláči
tam na hřbitově na ten růvek dětský,
však večer pouhý pokyn mistrův stačí,
by úsměv zaplašil zas stíny všecky,
až tančit bude zpola obnažena
ta krásná, bídná žena.