Má jistě každé město zvláštnost jakous, jíž cizině se rádo pochlubí: sklep radniční má hlavní město Rakous a Benátky své mají holuby,
má izvoščiky svoje Petrohrad a Plzeň trosky „Pecháčkovo“ vrat, má Neapol své četné lazzarony, své Bangkok siamský má bílé slony –
a my? – my máme vodárnu! Dík tomu, v jehož urodil se hlavě skvost myšlenkový – stromy vykácet, by v celé svojí velebě a slávě,
všech okras prosta zbytečných a cet, jak pamětnice starých zlatých dob, v své nahé kráse, planých bez ozdob, jen s prutem zbylým z hodin ze slunečných
zrak potěšila Jičíňanů vděčných ta naše stará vodárna! Je stydno věru pomysliti na to, že vyskytli se tací lidé též,
již hlásali, že „dokola kol vzato – by nejlíp bylo sbourat starou věž!“ Těch zaslepenců! Nevzpomněli snad, co škod by měli občané i stát –
a ty by páčily se na tisíce; vždyť za nic nestály by pohlednice s tou naší starou vodárnou! A co by řekli ti, již přijíždějí'
k nám od Sobotky nebo Turnova? Což vázla by jim noha v beznaději, jak nalil by kdos do ní olova, věž kdyby jejich nepoutala zrak!
Ba, o turisty přišli bychom tak, neb mnohý by se vrátil dozajista v tom domnění, že zašel v jiná místa, kde není staré vodárny.
Buď klidna, věži! Dále do nebe se budeš tyčit! Vždyť ni hromu vzteky – já nevím, kdo jej poslal do tebe, – se tebe netknou! Státi budeš věky!
A kdyby někdy boží posel snad zas na tebe se přišel podívat, my zahynouti nedáme tvé kráse, než sdrátujem a slepíme tě zase,
ty naše stará vodárno!
Cookies on Poetry Cove