Lidičky, ach, nedivte se,
že mi je tak smutno v lese:
v stromech praskne každou chvíli,
jak by zlé to vzdychly víly;
s dubů, borovic a buků
plno divných slyšet zvuků;
kořeny se, lidé drazí,
někde jako hadi plazí;
náhle zajíc poděsí tě,
z houští vyrazí-li hbitě;
někdy se zas lekneš laně,
dech že v sobě ztajíš maně;
jindy, veverka jak čilá
na jiný strom přeskočila,
srdce náhlé uleknutí
k rychlejší hned chůzi nutí.
Zato kterak srdce zplesá,
když je náhle konec lesa!
Ó, jak zlatá přec je niva,
nad níž skřivánek si zpívá!