Ze školy když děti
vidím vycházeti,
veselý když jejich slyším smích,
pokaždé se vkrade
v srdéčko mi mladé
závist, plakati že chtěla bych.
Taky bych už ráda
na svoje si záda
zavěsila školní kabelu;
rok však ještě celý
zákon čekat velí –
a já nesmím nedbat povelu!
Závidím vám, děti!
Kterak rozuměti,
tatíček když hlavou zavrtí:
„Nespěchej tam, dítě!“ –
a pak vzdychne skrytě:
„Já tam musím chodit do smrti!?“