Odpluly ledy,
sníh je pryč,
do ruky tedy
chutě rýč!
V měkkou tak zemi
vnikne už,
v kaši jak se mi
boří nůž.
Práce mě ztuží
veselá,
v tváři zas růží
nadělá.
Ať je co stáro,
ať kdo mlád, –
kdo by tě, jaro,
neměl rád?!
Anda jen naše
ztrácí smích,
na jaře páše
samý hřích,
hubuje na to,
až je strach;
nač? na to bláto
na botách.