Sanice! Po boku koní
vesele rolničky zvoní,
letíme divokou vichřicí – vpřed!
Ve větru koňům vlá hříva,
kolem vše do běla splývá,
do klínu sníh se mi sype a led.
Kvapí-li vesnicí sáně,
všichni psi štěkají na ně,
honí je, – marný však jejich je běh;
koně se lekají sice,
zato však letí tím více,
z nozder se širokých kouří jim dech.
Míjíme vesnice, stále
ve stejném letíme cvale, –
nyní nás ve svoji náruč jal les;
nemohu všeliké kráse
dosti se nadivit, zdá se,
že jsme se v pohádce ocitli kdes.
Celý hvozd, jehož jsme hosty,
pyšní se třpytnými skvosty,
vytvořil na větvích led je a sníh;
až se mi kazí tím oči:
všude, kam pohled se ztočí,
vánoční stromečky – bez počtu jich!
Růže nám vykvetly v tváři,
z vraníků silně se páří,
snad už se vrátiti domů je čas;
kožich až shodíme s ramen,
v pokoji u teplých kamen
pěkně se bude to povídat zas.