Snížek padá! Sníh!
Jak ty hvězdičky se honí
vzduchem, nad zemí i po ní,
všude plno jich!
Oknem hledět jen?
Tuze mne to – tuze láká
udělat si sněhuláka –
nuže, s chutí ven!
Bude pán to vám!
Uhlí do očních mu důlků,
do pravice koště – hůlku,
v ústa dřívko dám.
Svět se podiví,
dědovy až zbytek slávy –
cylindr – mu na vrch hlavy
vsadím šedivý.
To ta strakatá
Micka naše zlostně asi
zabrouká a zaprská si;
má v něm koťata.