Bože, to je namáhání
u matičky mojí!
Někdy nevím spěchem ani,
kde mně hlava stojí.
V postýlce když bych se chtěla
povalovat líně,
peřinka hned letí s těla:
Vstávej! Do kuchyně!“
Teď to začne! Nejdřív mytí,
dobré jenom k škodě;
vždyť až křeč mě skoro chytí
v ledové té vodě.
Pak to chodí: „Uhlí! Dříví!
Nůž mi podej, dítě!
Jiný chci, ne tenhle křivý!
Jíškou míchej hbitě!“
Nač by se však srdce smálo,
zřídka čas mi krátí:
hrozinky mně tuze málo
dává přebírati.
O mandle se také bojí,
v zásuvce jsou s klíčem.
Zato matičce dnes svojí
nepomohu v ničem.
Nevstanu dnes! Na posteli
zůstanu i v hladu – –
Honem dolů! Slyšíte-li?
„Pojď pít čokoládu!“