V komíně když divá
Meluzina zpívá,
déšť-li vztekle bije v okna nám,
divná se mnou změna:
sedím jako pěna,
těsněji se tulím ku pannám.
Paní jejich tichá
strachy sotva dýchá, – – –
náhle však zas dost má kuráže;
to je v oné chvíli,
tatíček když milý
na prahu se náhle ukáže.
To už nejsem pěna!
Vzkřiknu zveselena,
hop! – a již mu visím na šíji.
Kam se bázeň děla?
Ztratila se zcela,
úsměv tatíčkův – ten plaší ji.
A když potom loví
z kapsy tatíčkovy
rybičky má ruka lahodné,
pro mne může býti
třeba hromobití,
je mně jako za krásného dne.