Kterak bujně si dnes vede
tichá jindy víska!
Ke kostelu hlučná svatba jede,
družba výská, hudba vříská,
z kočáru co chvíli letí
koláč v davy mlsných dětí
čekajících všude u cesty,
smích a jásot kol a kol.
Jenom líčko na smrt bledé
nejbohatší ve vsi nevěsty
slzy smáčejí a němý bol
srdéčko jí stiská.
Od kostela v krátké chvíli
jedou svatebčani,
každý z nich teď hlavu k prsům chýlí
v zadumání, družba ani
mezi koně nevystřelí;
obraz, který právě zřeli
na hřbitůvku u kostelních vrat,
na mysli teď tane jim:
nevěstin dřív švarný milý,
ženichův to vlastní mladší brat,
na prahu tam leží kostelním
s prostřelenou skrání.