Kukačka nás v lesy volá,
slunce kývá do oken;
tomu student neodolá –
honem z dusné jizby ven!
Vysoko vás každý cení,
klasikové zaprášení,
v svaté úctě máme vás, –
než v té knize věčné nové,
která přírodou se zove,
víc – o, mnohem více krás!
Aj, což srdce vesele si
pod čamarou poskočí,
zrak-li těká s polí v lesy,
na hor smavá úbočí!
Klobouk dolů, bratři milí!
„Proč bychom se netěšili?“ –
zavzni krajem jarý zpěv!
Opěvujme předků činy,
vlast i něhu mateřštiny,
sladké rtíky českých děv!
Až dá slunce zemi „vale“,
unaveni po cestě
houfně do své krčmy malé
zapadneme ve městě.
Hola, švarná Hebe, skokem,
naplň číše hořkým mokem,
chmelovinou pěnící!
Jako želí ryby v suše,
nenávidí z hloubi duše
student prázdnou sklenici!