Divný tvor ten z cizí, bájné říše
dnem i nocí na svém stanovišti,
hrom ať bouří, vichr kolem sviští,
stráží stojí nepohnutě, tiše.
Jeho kroj všech krojů vkusnou trestí,
o níž modní svět náš zdání nemá:
s ramen, k světovým jež stranám dvěma
rozpiata, šat visí, jenž ti věstí
jména českého kdys mile kvetší slávu,
nad níž krov se zapomnění klene,
neboť oko bystré, vybroušené
trosky čamary v tom pozná hávu;
jedinou jen, obrovskou však nohu
kyrysnická nohavice halí,
kterou zlobné větry roztrhaly,
do nového přenesše ji slohu;
zdoba tato stačila by sice,
korunou však cylindr je, který
půvabně je složen v záhyb sterý,
tahací že roven harmonice.
Tak tu stojí s vypiatou vždy hrudí,
a jak ho jen shlédne havěť ptačí,
sotva křídla k útěku jí stačí –
snad že cylindr v ní úctu budí.