Zde stojíš sama v pláni zasněžené
a vítr divý, stařenko má šedá,
ni k stáru ještě pokoje ti nedá,
než bouřlivě se přes tvou hlavu žene.
Oč bylo lépe, když jsi ještě měla
šat zelený, tvé nohy potok myl!
Teď potok v běhu sever zastavil
a přes noc tobě šaty strhal s těla.
Zde stojíš sama, pohřížena v dumy,
a vzpomínáš – –
Hle, šťastných dětí dvé
v tvůj sedlo stín, jenž k odpočinku zve,
a poslouchají, co tvé listí šumí.
Tys nejsladší se písní rozepěla,
že v sen se děti ponořily zcela,
že v opojení jinoch k dívce vzhlíží
a nevidí, jak hrozná bouř se blíží.
Až najednou je rachot hromu vzbudí
a deště příval – Kam se nyní skrýti?
Ó, žehnat budou tobě celé žití:
v tvé, stařenko, se duté skryli hrudi.
Zda vzpomínáš, jak dívenka se chvěla,
jak jejímu se strachu jinoch smál,
jak strh’ ji k sobě, na rtech jejích ssál,
a jak se dívka v bázni nezpouzela?
Víš, stařenko, že ve tvém vetchém těle
se nalezly dvě duše stejně vřelé?
To slavná byla zasnoubení chvíle:
blesk pochodněmi svítil na vše strany,
tam v lese vichr hrál jim na varhany,
hrom timpany jim při tom tloukl čile!
Hle, takovou jsi někdy měla slávu! –
Teď sama stojíš v zasněžené pláni
a klidně trpíš, když ti vítr sklání
a cuchá tvoji starou, šedou hlavu.
Teď nikdo k tobě kroků nezaměří.
Jen někdy bujná cháska malých žáčků,
jež ze školy sem spěchá na klouzačku,
své knihy tobě do ochrany svěří – –