Vždy s nadšením jsem zadíval se za ní,
když řítila se do tmy v nočním čase
déšť jisker k nebi chrlíc bez ustání;
vždyť hrdým jménem „Vulkán“ pyšnila se.
Však jednou na vrcholu její slávy
jí náhle došel dech – a od té chvíle
svůj život smutný v šeré kolně tráví,
kde staré stroje mlčí zasmušile.
Však není sama; stejný losu podíl
s ní soudruh její nerozlučný snáší,
jenž dlouhá léta životem ji vodil
a nad ni v světě neměl duše dražší.
Teď denně, když se šero k zemi snese
a usínajíc v křoví tiká ptáče,
k své družce staroch v kolnu přikrade se,
svou hlavu na ni položí – a pláče.