Smutno v přírodě – ach, smutněji v mé duši!
Cestička má známá je teď opuštěna,
děsné ticho vůkol mé jen kroky ruší,
sám a sám tu bloudím – horkou slzu v oku,
trudných myšlenek jen šerou přízi snuji.
K Tobě, Pane, lkám: Kdy nastane již změna
v našem českém světě? Pozná-li přec naše
vlastní krev, co slepě na svém lidu páše?
Staré vrby, jež se kloní ku potoku,
hluboké mé vzdechy žalně opakují.
Těžká mlha klade na pustá se lada,
ale těžší – těžší v moje srdce padá – –