Černou brankou slabě skřípající
v mlčící a smutný mrtvých sad
vešla mladá dívka bledých lící
na hrob tatíčkův se vyplakat.
Na kolena klesla v tichém pláči,
slzami rov plný květů smáčí,
pod jívu pak, mrtvému jež spáči
roste v hlavách, usedá si v chlad.
Černá branka zaskřípala zase,
vešel muž – měl dlouhý, bujný vlas,
dívce líčka nachem zbarvila se,
za ní když se zachvěl známý hlas;
a když u tatíčkova pak rovu
naslouchala něžné lásky slovu,
dívenka se rozplakala znovu, –
v slzách těch však už byl štěstí jas.