Se splavu vlnky se vesele honí,
shrbená vrba se nad vodu kloní,
stále se v křišťálném zrcadle shlíží,
vidí, jak slábne a smrť jak se blíží
Přál bych ti, stařenko, aby tvé tělo
slavnější smrť nežli družky tvé mělo:
Sekyry ostří ať mine tvé šíje,
boží ať posel se v čelo ti vryje;
pochodní blesky ti zasvitnou rudé,
vichřice nad tebou kvíleti bude,
pohřební zpěvy ti zahučí hromy,
vzdechy a stony tě oželí stromy,
těžkými slzami zapláče nebe,
houpavé vlnky pak, stařenko, tebe
do hrobu ponesou – na moře siné...
Můž’-li kdo toužiti po smrti jiné?