Štěpánovští pro besedy svoje na měsíce mají vhodnou látku: jednou z rána u Vondrova statku dělníků se sešly celé roje
s motykami, kladivy a rýči, jejichž úsilí se darmo příčí staré, vetché trámoví i zdivo. Jak tu nyní celé dni je živo!
Práce lidem pod rukama roste; na zdi dosud hladké, okras prosté, rozmanitých řims teď nalepili, okna zvyšují i dvéře všude,
střechy šindel omšený a shnilý brzy prejzy nahradily rudé. Vondra mezi dělníky den celý, na vše dohlíží, kde třeba, velí.
První sníh než přikryl Sněžce hlavu, Vondrův statek stkví se v novém hávu. A než první ledu škraloup slabý překážet chtěl v běhu obru Labi,
Štěpánov zas viděl novou věc: obrovské dva vozy od nádraží – v kterých mládež uhodnout se snaží panoramu nebo zvěřinec –
pomalu se ke vsi kolébají. Zmýlily však ubohé se děti; vozy ty, jimž rovných neviděti v celém šírém štěpánovském kraji,
nestanuly ani u hospody podle staré, dávnověké módy, až teprve před Vondrovým statkem. Celá vesnice se v čase krátkém
sešla zde a s podivením vidí, kterak z vozů několik teď lidí vytahuje skříně, židle, stoly, pohovky a měkké lenošky,
obrazy a sloupy pro sošky, zrcadlo jak vrata u stodoly, lustry, svícny, záclony jak sníh, na konec pak celé haldy knih.
Vondra měl teď práce kolik dní, než uvedl do pořádku všecko, a když umístil kus poslední, radosti měl jako malé děcko,
jemuž hračky dostalo se milé; prochází se všemi pokoji, na pohovky sedá, prostojí před zrcadlem jindy mnohé chvíle,
a že v časté libuje si změně, obrazy své přerovnává denně. Jedno pouze budí jeho hněvy: nevšímavostí je raněn onou,
která v jeho sousedstvu se jeví; ačkoli skryt často za záclonou po protějšku pátrá, k velké zlosti nezří ani stopy zvědavosti.
Hrdost jeho těžce uražena; za celou tu dobu mnoha neděl nikdo ani oknem nepohleděl. Vždyť přec jeho sousedem je – žena!
Jaká to as žena – Vondra v duši přemítá –, že nic jí nevyruší? Jak jest asi chladná, bez citu! – Přešla zima, minulo půl roku
Vondrova již ve vsi pobytu, ale jeho pátravému oku sousedka se nezjevila dosud. A přec nyní poznal by tak rád
tu, již pro celý mu život snad nepřítelem určil slepý osud! Jenom jednou – slunečný byl den – v zahradě se před zraky mu mihla,
ve tvář však jí nezřel; tušil jen, že to dívka útloboká, štíhlá. Marně také Vondra čekal stále na okamžik, se sousedkou svojí
aby mohl utkati se v boji, – až ta chvilka přišla nenadále! Překvapila totiž jednou z rána tato zpráva domácího pána:
prkenný plot nový, který dělí dvory obou sousedů, prý celý polepen je nějakými listy. Vondra jásal. Srdce jeho plane
ohněm lásky dosud nepoznané k paragrafům. Z toho soud je jistý! Jako na kořist se vrhá lev, tak se k plotu Vondra vrhl skokem,
sotva o něj zavadil však okem, do tváří mu vběhla všecka krev; celý téměř plot je polepen listy z knihy dobře jemu známé,
učící, jak vůči světu žen galantně vždy chovati se máme, některá pak význačnější místa červenou jsou tužkou podtržena.
Jak by hrom byl udeřil v něj z čista, Vondra stál; byl zahanben, že žena uštědřila jemu lekce této. Zprvu sice řekl si, že je to
přirozené, vždyť se přece dosti prohřešil tím proti zdvořilosti, sousedce že své se nepředstavil; ale brzy jiný hlas mu pravil,
že by bylo zbabělostí velkou, kdyby snad se nechal urážeti zlomyslnou, moderní tou selkou, která asi z vesnických je dětí,
jež se v městské jakés dívčí škole naučily romány jen číst, milostný snad leda slepit list, nevědí však skoro, co je pole;
zákonem pak že jim etiketa, kterou lidský nerozum si stvořil, žádají hned od mužského světa, otrocky by všude se jim kořil.
Někdejšímu učni Nemesinu paragrafy v hlavě jako vosy rojily se; ve zpupném tom činu držby rušení a ještě cosi
objevil; a jako v letní dobu slunce plá, tak plála jeho líce, obšírnou když skládal obžalobu. Tak chtěl Vondra pomstit svého strýce.
Cookies on Poetry Cove