Na mladého Vondru usmálo se štěstí: jednou prostřed léta, právě po snídaní, přinesl mu soudní sluha z nenadání převeliké psaní s pečetmi as šesti,
které hlásalo mu nejbídnějším slohem, že mu jeho strýc, jenž milým Pánem Bohem vytržen byl v zimě ze všech světa zmatků, pěkné hospodářství nechal na památku.
Jaký lákavý to, netušený, nový svět se otvírá teď náhle právníkovi, jemuž paragrafy nešly právě k duhu! Proč by ještě váhal? Slepá bohyně ta,
které obětovat chtěl svá mladá léta, jistě odpustí mu, ve stopách-li pluhu bude nyní chodit utužuje zdraví. Zemědělství sice za mák nerozumí,
ale pomoc snadná: odborných knih tlumy, zkušený pak šafář všecko hravě spraví. V pokoj nadějného oekonoma záhy ze všech knihkupectví starobylé Prahy
hospodářské spisy hrnuly se valem. Nežli minul měsíc, mladý Vondra málem uměl rozeznati žito od pšenice, a než léto prošlo, nabyl přesvědčení,
že již dosti ví a že mu třeba není v novém postavení vědomostí více. A hle! v arše dnes, jež podobá se díži, která nosila již jeho prapradědy
a v níž jakýs kníže jel prý naposledy, ke svému se statku od nádraží blíží. Hlavou myšlenky se jemu rojí steré. Jaká to s ním změna! Ještě loni tudy
ke svému jel strýci jako student chudý, z milosti jenž žil, – dnes o něj svět se pere! Radost jinochu a pýcha prsa vzduly, ale náhle se mu zachmuřila líce;
na podmínku vzpomněl nebožtíka strýce, kterou tento končil poslední svou vůli: aby jeho dědic vedle všeho zboží přejal také záští k rodu sousedovu,
jenž prý strýci kladl v cestu jenom hloží, život krátil mu a pošinoval k rovu. Z jinochovy mysli spokojenost mizí, na čele mu mraky houstnou každé chvíle.
Jaké to jen strýc měl přání pošetilé: nenávidět rod, jenž zcela je mu cizí, z něhož nad to již jen zbývá slabá žena, sotva osiřelá dívka nezkušená!
Co as příčinou té staré nenávisti? Prohrané snad soudy o píď meze holé, kterou rozšířit chtěl soused svoje pole, či snad dokonce, jak někteří prý jistí,
láska nešťastná? – Nit jeho rozjímání přetrhla se náhle; nenadál se ani – a hle, již se octl na své vlastní půdě! Před ním statky dva. Ach, jak vypadá chudě
statek jeho proti sousedovu domu, na vršku jenž stojí – hotová to villa, na niž opatrná ruka postavila tyče hrotů lesklých na chytání hromů!
Jaké od loňska tu provedeny změny! Pohled na domy tě nutí k přirovnání: vedle otrhánka švihák vyfintěný! Mladý Vondra v arše obrátil se maní,
zdálo se, že strýce pochopil v tu chvíli. V tom už ve dvoře se koně zastavili. Překvapení tady pro nového pána: od vrat, jež jsou chvojí pěkně lemována,
do prostřed až dvora v rovné řadě dvojí všecka dvorská čeleď ve svátečním kroji. Ze zástupu nyní v šatečkách svých sněžných vyšlo děvčátko tak svěží jako růže,
kterou pevně třímá ve svých ručkách něžných; vítati má pána, ale sotva může bázní vydechnout; pán, jenž tu dříve býval, nosil se, jak všichni v dědině se nosí,
jenom v neděli až na paty mu splýval zelenavý kabát s obrovskými šosy; ale tento pán, jenž nyní stojí před ní v mysliveckém šatě, není zjev tak všední,
připadá jí spíše jako sám pan kníže, který čtverospřeží jezdí tudy časem. Teprve když Vondra přistoupil k ní blíže a k ní promluvil co nejvlídnějším hlasem,
odříkala řeč svou chvějícími rtíky, podala mu kytku – a již bouřné „sláva!“ všecka čeleď svému pánu provolává. Mladý Vondra pohnut vyslovil jim díky,
za věrnost jich žádal v delší řeči vřelé, za upřímnost, lásku, aby vždycky spíše přítele v něm zřeli nežli velitele, vždyť prý sám též pošel z chudé jenom chýše
posléz každému z nich stiskl tvrdou ruku, v dům pak vešel. Čeleď na svém místě trvá, každý jako socha bez hnutí a zvuku, za to mnohému se slzou třpytí brva.
Do prvého patra spěl teď Vondra mladý prohlédnout si byt. Šest pokojů je tady v řadě za sebou, v nich prázdno, dva jsou pouze zcela po panicku, chudě zařízeny,
jako by v nich byla sídlem paní Nouze; nikde obrázku, jen holé všude stěny, nikde, co by tvoje upoutalo oči, bez ladu tu všecko, bez barvy a vkusu,
úzká postel, židle, stoly bez ubrusu – všecko provrtáno starou červotočí; vedle chudoby, jež do čela je vryta každému tu kousku usedlosti zdejší,
divně tebe dojme nad vše výmluvnější těžká wertheimka, jež v temném koutě skryta. Vondrovi ta veteš zpola ztrouchnivělá vynutila úsměv, hlavou proletěla
myšlenka mu náhle: Dokážeme světu, Vondrové že nejsou, jako byli kdysi! – Potom k zrcádku, jež mezi okny visí, přistoupil, by spravil svoji toaletu.
Vyhlédnuv pak oknem zasmušil se zase: hle, dům sousedův tam září v plné kráse! Viděti ho nechce! Do očí ho pálí! Raděj zastře okna. – V témže okamžení
útrpně se usmál; vždyť tu záclon není! Přepychem ty strýci nejspíše se zdály – – – Brzy po té Vondra, jiný oblek maje, prohlédnout šel kolny, stodoly a stáje,
aby s majetkem svým seznámil se v krátku. Tak se Vondra ujal zděděného statku.
Cookies on Poetry Cove