Bol v duši šel jsem se hřbitova,
má duše všecka pohřížena v hoři...
Teď vzhlédl jsem – hle, západ nachem hoří
a brzy slunce svoje šípy schová.
Ó, přírodo, jak’s krásná, věčně nová!
Tvé velebnosti v obdivu se koří
a v úžasu a bázni vždy se noří
v tvé krásy hloubku mysl básníkova! –
Kdes v dáli zazněl zvonek ku klekání,
kraj všecek mlčí, všude božský klid
a s beder svoji únavu vše střásá.
Co v duši mé se dálo, nevím ani,
jen vím, že náhle zvlhla moje řasa
a ret můj že se zachvěl: Žít chci, žít! –