Bol v duši šel jsem se hřbitova,
má duše všecka pohřížena v hoři.
Teď vzhlédl jsem – hle! západ nachem hoří
a v brzku slunce svoje šípy schová.
Ó přírodo, jak’s krásna, věčně nová!
Tvé velebnosti v obdivu se koří
a v úžasu a bázni vždy se noří
v tvé krásy hloubku mysl básníkova! –
Kdes v dáli zazněl zvonek na klekání,
kraj všecek mlčí, všude božský klid
a s beder svoji únavu vše střásá.
Co v duši mé se dálo, nevím ani,
jen vím, se náhle zvlhla moje řasa
a ret můj že se zachvěl: Žít chci, žít!
Vždycky mně říkala babička,
měsíček v úplňku je-li,
abych se dobře naň podíval,
že to král David je celý.
Od těch dob dívám se, v měsíci
David král na harfu hrá-li.
Babičku odnesli na hřbitov...
probuď ji, Davide králi!