Den v rodišti svém drahém poslední!
Jen den a noc – a než se rozední,
však ponese mne přes hory a doly.
Kříž na kříž chodím města uličkami,
zrak zalévá se slzou, srdce bolí;
to smutná pouť: jdu rozloučit se s vámi,
vy malé domky utěšené, bílé;
ach, nehleďte tak teskně, zasmušile –
a buďte tady s Bohem!
Teď jinam zas můj obrací se hled:
k vám, lesy tmavé, spěchám naposled!
Jak rád jsem vždy se nořil, drahé lesy,
v to tajůplné, tiché lůno vaše,
kde chodce snítka padající zděsí,
když veverka se v útěk dává plaše!
K vám spěl jsem denně – a teď dobu dlouhou
tam v dáli budu mříti po vás touhou – –
Nuž, drahé lesy, s Bohem!
A ještě jedna – nejkrušnější všech –
mně zbývá cesta: v tichých místech těch,
kde nářek jen a vzdechy slýchat bývá,
tam pod břečťanem vetché schránky kryje
mně drahých duší hrobka mlčelivá.
Jdu v cizí svět – ó, kterak bolno mi je!
Kdy s Vámi zas se sejdu, mrtví spáči?
Kdy na Vaše zas rovy klesnu v pláči?
Vám pokoj věčný – s Bohem!