Znám tě, Kníže, z oněch lepších dob,
čápové kdy, nehnouce se ani,
na tvých březích v němém zadumání
číhávali na vítaný zob,
po hladině tvé kdy veslovaly
potápky a lysky,
sítiny kdy hejna špačků zvaly,
když byl podzim blízký;
tenkrát všecky hostil’s bez obtíže
jako pravý kníže.
Potkal tebe osud věru zlý:
velké části panství ubrali ti,
sevřeli tě, hostinné kdys sítí
kolébavky ptáčkům nesuslí;
na tvých březích viděti je leda
„žabku“ krátkých šatů,
svého kvartána jež v touze hledá,
který prchá v chvatu,
zjeví-li se jeho třídní blíže.
Ubohý ty Kníže!