Hoj, první sníh!
Dvě krásné v drahých kožešinách děti
teď vběhly na balkon. Jen pohleď na ně,
jak očka září jim a drobné dlaně
sníh lapají, jenž k zemi ztuhlé letí!
Jen pořídku a jako ostýchavě
si první vločky usedaly na zem;
však teď se nebe zatmělo – a rázem
sníh hustě v divé chumelí se vřavě,
že brzo země pokryta jím celá.
A čím se více drahý šat jim bělá,
tím větší jásot dětí na balkoně.
Hoj, první sníh – to nová rozkoš pro ně!
Jich mladá mysl obrazy si kreslí:
rej na ledě a cestu v skvostných saních,
kout salonu, v němž pastýři kol jeslí,
a v pozadí strom třpytných větví, na nich
plod četný jižních krajů, pestré cety,
a pode stromem dárků celé čety – –
Ach, první sníh! –
Hle, na lešení nové stavby hrdé
se zastavila žena – nádennice!
Teď pod zástěru vetchou ruce tvrdé
si ukryla a dolů do ulice
se zadívala v dumách starostlivě...
Ach, první sníh! V tom okamžiku živě
jí v duši teskné, trudné zjevy víří:
krb chladný v jizbě pusté, plísně plné,
muž, jenž se přes práh potácí a klne,
a v koutku vlhkém lačné krčky čtyři –