Co pohnutkou as bylo podivínu,
že bydlil v této nehostinné sluji,
jíž ústa slunce nikdy necelují,
jež v šeru věčném tone jen a stínu?
Zda pudil jej sem černý nevděk synů,
jenž mezi lidem vesským hrozně bují,
či ženy nevěra, jíž pochlebují
víc řeči sladké nežli řady činů?
Mně neznámo, co dálo se mu v duši,
když mezi skály prchal z rodné chatky,
než zdá se mi, že rozumím mu též;
vždyť vím, jak pro všecky jsou stesky hluši
tak mnozí lidé, kosa hvizd že sladký
jest upřímný, řeč lidí – pouhá lež.