Po bouři v svůj známý vcházím les
s němou bázní v duši,
která tuší,
jak tam asi řádil bouře běs.
Jako v hrobě vůkol – mrtvá tiš,
leckde vyvráceny
leží kmeny,
ani hnutí lístku necítíš.
Avšak slyš! To nezašustil mech
tobě pod nohama,
země sama
vyrazila z ňader táhlý vzdech.
Nyní mocněji ten vzdech se kdes
opřel do haluze;
to se v hrůze
dosud na všech údech třese les.
A když lehce jen se zachvěje,
v zeleném se moři
mechu boří
jako slzy těžké krůpěje.