Kolikrát už, půdo, tebe
obrátil jsem pluhem!
Nikdo v celém světě není
lepším tobě druhem.
Brázdami-li za svým volkem
v horku zvolna kráčím,
potem, který s čela řine,
šedé hroudy smáčím.
A když doba odpočinku,
jako Přemyslovi
pluh mi stolem; v stínu hruše
pěkně se to hoví.
Kolem sebe rozhlížím se –
Bože, jaká krása!
Nad mou hlavou větřík letí,
skřivan v modru jásá.
A když dechu nabrali jsme,
načerpali síly,
kráčíme zas brázdou dále –
já a volek bílý.
Kolikrát už, půdo, tebe
obrátil jsem pluhem!
Proto ti snad nemůž’ nikdo
lepším býti druhem.
A kdyby snad przniti chtěl
cizák tebe krotký,
na obranu tvou bych s chutí
chopil se své otky!