Jaká smutná zvěst to letí plání, v nevýslovném bolu hned že po ní hluboko se každá hlava sklání, každé oko horkou slzu roní?
Hle, ta zpráva, která všecky kruší – jízdný posel přinesl ji právě –: pod dubem kdes blízko Přibyslavě velký Žižka vydechl svou duši!
Slyšíte-li pláč, jenž k nebi letí? Slyšíte, jak nářek ten se množí? „Běda, běda, tatíčku náš drahý, neodcházej, zůstaň u svých dětí!
Ach, kdo s námi bude tepat vrahy jazyka a svaté pravdy boží?“ – Pět už věků prošlo od té doby, velkého co trocnovského slepce
pochovali věrní sirotci; dávno všech jich ztratily se hroby, – nám však dosud často po otci stýská se a mnohému z nás v lebce
jistě myšlenka již zrodila se: neštěstím že nebylo by žádným, kdyby slepý hrdina ten zase někdy mávnul palcátem svým pádným.
Celý život reka toho nově našemu se zraky náhle jeví: Zříme, na tváři jak panošově spočine rád pohled mnohé děvy;
dlouho dvořana však život hladký nedovedl hovět bujné krvi: vhodný okamžik jak přišel prvý, svoji zbraň – spíš hračku – mečík krátký
za meč dlouhý vyměnil a pádný; oko šíp ač vystřelil mu zrádný, i když slunko proň už nesvítilo a když vrásky zjevily se v lících,
jako vůdce stejně smýšlejících divuhodné svoje konal dílo. Oj, což Ty jsi uměl tepat vrahy! Než – i velkomyslný jsi byl,
nevěrně vždyť neztrestal jsi Prahy, krajanům jsi zpupným odpustil! Někdy meče netasil jsi ani; stačil zpěv Tvých božích bojovníků,
aby děs vjel do nepřátel šiků; při veselém takém utíkání jednou dokonce se v divém cvalu klobouk ztratil panu kardinálu.
Oj, což tvrdá, pyšná panská sídla před Tebou se, otče, třásla v strachu! Často vojska křižáků, jak zhlídla prapor s kalichem, už byla v prachu.
A co v hradech budil’s nepokoj, s plesem české vítaly Tě chatky; zákon boží, otcův jazyk sladký – pro ty jen jsi chodil v tuhý boj.
Přešly věky, čas těch ducha zbraní, v klidu zámky mohou spát i víska, ale časem, tatíčku náš, maní dětem po Tvém palcátu se stýská.
Ó, bys mohl občas vstáti z hrobu a, kdy třeba, přijít mezi nás! Jeden hrom – a na dlouhou by dobu jistě vzduch byl u nás čistý zas!
Cookies on Poetry Cove