Jak čas ten letí! Přes čtvrt věku již
svůj věčný spánek, velký Mistře, spíš
v tom těsném lůžku, ve studeném lůně
všem Čechům svaté Vyšehradské skály –
a stále ještě slza v oku pálí
a dosud hořem srdce naše stůně.
Jsme bláhovci! To jak by kámen ten,
jímž přikryli Tě, v poslední svůj sen
když sklonil’s hlavu, byl nám pohřbil více
než slabé tělo, vetché, zbědované – –
Pryč se slzou, jež po tváři nám kane!
Duch žije dál, byť shasla žití svíce!
Tvůj odkaz, Mistře, svěží jako dřív,
je stále mlád a věčně bude živ.
Vždy vzbudí obdiv Libuše jak kdysi,
chrám Thalie když otvíral se nový;
smát budeme se vždycky Kecalovi
a vždy nás k slzám pohne „Rozmysli si“;
jak rozjaří nás venkovanů sbor,
tak steskem svým nás dojme Dalibor
i Miladina obžaloba tklivá;
jak nyní nás, i pokolení jiná
vždy jímat bude píseň Vendulčina,
jež u kolébky sirotečku zpívá.
Je smutno u nás – – – i těch našich děv
už po venkově mlkne jarý zpěv
a povrženy národní ty skvosty,
jichž zpěvný národ náš kdys vážil sobě;
teď u nás ticho, mrtvo jako v hrobě,
jen někdy ozve popěvek se sprostý.
Však bude jinak – musí jinak být!
Přec nechceme se sami zahubit
a klamným heslem nedáme se zmásti!
Tys, velký Mistře, zpěvné perly na ty
nám ukázal. Tvůj odkaz je nám svatý!
Nuž, tedy zpěvem k srdci, srdcem k vlasti!