OKRESNÍ ŽENICH.

Dnes myslí spěji k tobě, „vezdy věrná“, svým známá nektarem, ó Plzni černá! Zřím komínů tvých nespočetné davy, jež utkávají závoj kol tvé hlavy,

mám jasný pocit, noha jak se boří dnes v mračnech prachu, zítra v bláta moři, zas tvými sady procházím se v duchu a němčina tvých dcer mi letí k sluchu;

zde papež Plzně – „Salzmann“ –, v košťat stínu svůj ztápím jazyk v rajskou chmelovinu, co v stromořadí blízkém masné krámy se o požitek pro nos dělí s námi.

Tak často, Plzni, na tvé steré krásy všech pět mých smyslů rádo vzpomíná si. I figurky tvé mým se zrakům jeví: v svých krátkých sukních statné selské děvy,

jež vítězí již svými punčoškami, i v toaletách skvostných „naše“ dámy, s jichž kyprých rtíků „der, die, das“ zní směle, houf věrných dcer a synův Israele,

i pravovárečníci, města květ, jimž za Rokycany se končí svět. Však nad všecky ty živěji dnes tane mi na mysli muž tváři ustarané,

jenž přečasně má v čele brázdy vrásek a úzkostlivě čítá každý vlásek, jenž nedávno byl ještě jako buk a v krátkém čase ztratil všechen tuk,

že zbytečně teď velikou má vestu; a vše to ze starostí – o nevěstu. Zřím hubeného toho úředníčka, jak pod cylindrem, který sebou kývá,

se po náměstí širém procházívá; vždy sklopena jsou k zemi jeho víčka a jeho chůze o závod je běh, než přes to sobě dobře všimne těch,

kdo v sukních trochu lepších kol se mihnou, ač sotva zraky od země se zdvihnou. Co dívek potká, všecky zná jich jménem, i do kapsy jich vidí tatíkům;

ví, co vynáší téhle Olgy dům, co té zde – Fandě – dostane se věnem, ví, tam ta dlouhá – slečna Aurelie – že mnoho po své tetě dědit bude,

jež více již je mrtva nežli žije; hle, ta zde – Tilda – jako děvče chudé se šatí jen, však peněz má jak smetí; to tahle – Mařka – chodí jako kněžna,

však pod atlasem košile je režná, dost dluhů, asi tucet malých dětí, – jak zklamal by se člověk snadno v ní! Nu, vtělený to úřad listovní.

Těch vědomostí finančního stavu všech otců, matek, strýců, bab a tet pan Dolný pracně nabyl během let; snad polovině dívek z toho davu,

jenž denně se tu tísní na chodníku, již nabídl své srdce, ruku svou a sladké „ano“ slyšel z mnohých rtíků, jež úsměvem svým k rajským hodům zvou,

však dosud vždycky v rozhodné té chvíli, kdy před oltářem již měl pokleknout, jej z nenadání opustily síly a růžových se vždycky zhostil pout. – – –

Co zdrželo jej? Co mu stálo v cestě? Ach, vždycky náhle zvěděl o nevěstě, jež dostane víc o několik set než ta, k níž právě chtěl se připoutati.

Tak stalo se, že za několik let znal podrobně, jak která dívka „platí“ a kterak její pojištěno věno; však ponenáhlu ztratil kredit všude

a získal sobě lichotivé jméno, jímž nadepsal jsem tyto řádky chudé. Již zdálo se, vší naděje že vzdá se a upustí všech dalších od podniků,

když uslyšel jsem náhle na chodníku – Však o tom v druhé kapitole zase! Vždycky rád jsem vídal Plzeňanky švarné v suknicích těch krátkých, které v zanícení

uvádějí také muže mravokárné, nad nimiž jen ženy zlobně barvu mění; vždy se líbily mně hedvábné jich stuhy barev nejpestřejších, vypůjčených z duhy,

zástěry a šátky, střevíčky jich malé, nejvíc však můj obdiv budily a k písni nejednou mne nadchly punčošky, jež tísní kulaťoučká lýtka krásy neskonalé.

Zlíbal bys ty děvy! Žel, že vedle nich nevykračují si švarní jonáci v malebných svých krojích národních, ale v poloměstských šatech panáci. – – –

Sličná čtenářka se usmívá; již hádá, na papír proč brk můj neumělý skládá o venkovských děvách také chvalozpěvy. Bravo, milostivá, uhodla jste! Nuže:

náhlá zpráva všecky překvapila muže, Dolný snoubencem že takové je děvy, na níž v neděli se čtrnáct sukní kupí. A jak často bývá, také nyní zase

všecka lidská zloba rázem vzbudila se, každý ženicha jen očerňuje, tupí, že prý přeběhal dřív celé Křimice* pátraje, čí zelí největší má hlavy

a která má z děvčat sukní nejvíce. Ale rázem ztichl hovor vysměvavý, Plzeň Dolného když vyvolenou zřela; po jeho šla boku města ulicemi,

provázena žen a mužů zraky všemi, zdravých, svěžích tváří, ztepilého těla, plných nožek, jež div netančily v chůzi. Sotva Dolného si všimli jeho druzi,

jenž se krčil, ztrácel vedle hrdé kněžny; každý zřel jen dívku, její profil něžný, pružnou postavu a kypré její tvary, a co líce prudké polévaly vary,

v srdce všech se plížil pocit závisti – – – Když jsem po čase se potkal se ženichem, z jeho pohledu jsem mohl vyčísti blaženost a pýchu; s lehkým na rtu smíchem

odpovídal chutě na mou gratulaci, jakou partie ta dala prý mu práci, že to nejbohatší děvče ze vsi celé, ruka v rukávě že sice ještě není,

že však jistě bude příští od neděle, kdy je na křimické pozván posvícení, o němž zasnoubení má se oslavit. – A ta chvíle přišla. V nově vyžehleném

cylindru, že na něm přecházel až vid, na pravici velký prsten s celým jménem, v nových lakýrkách a v nových nohavicích za krásného Dolný vyšel dopoledne,

ždaje chvilky slastné, kdy svůj klenot zhlédne a s ním procházet se bude po Křimicích. Těšil se, jak bude vyvalovat oči všecka selská chasa, s nevěstou až svojí

v hospodě, jež celá ověnčena chvojí, vážně, s elegancí, po městsku si skočí. Nevím, žaludku jak Dolného se vedlo při obědě, který trval hodin pět,

kde se nemluvilo, ale za to jedlo, řemeny že bylo třeba popouštět; vím jen, jaký dojem v chase způsobil švihácký šat jeho drahý, z brusu nový,

zvlášť pak cylindr, jenž do očí všem bil. – – – O tom poslední vám kapitola poví. Druhého dne z rána rozpustilý smích rozléhal se těmi ulicemi města,

jimiž ode Křimic nejbližší jde cesta; obklopen jsa hloučkem učňů pekařských, kteří noční práce roznášeli plod, obvyklým svým krokem jako o závod

k domovu se Dolný vracel z posvícení v zuboženém stavu; jasné světlo denní smutnou figurku to odhalilo světu: cylindr, jenž včera v plničkém byl květu

a v nějž největší se jeho naděj kladla, vypadá jak bašta rozstřílená, padlá, paže ubožáka v šíř jsou rozepjaty, přivázány k tyči, z brusu nové šaty

skvrn i děr jsou plny, na zádech pak se mu klátí obílená tabulka a s ní velký nápis volá: „Ženich okresní!“ Radost způsobilo obecenstvu všemu,

do dveří když Dolný kopnul domovních a pak pomalu se bokem ztrácel v nich. Dlouho před domem pak obecenstvo stálo, ale nezřelo, co v jeho zdech se dálo,

Dolnému jak jeho hospodyně stará uvolňuje paže připoutané k tyči, se zad osudnou jak tabulku mu párá, při čemž ostrý smích jí skrze zuby syčí;

snad si myslí, že to zasloužený trest od křimických hochů, kteří neztrpěli, aby namlsaný měšťák směl jim lézt do krásného jejich domácího zelí. – – –

Dolný od té doby mocný odpor cítí proti krátkým sukním přespolního kvítí.