Vyhledal jsem místečko si vhodné,
odkud vábná vyhlídka mi kyne:
U mých nohou leží město rodné,
jím se jako stříbrná niť vine
tichá řeka, na jejím se břehu
se shrbenou vrbou olše střídá
a jez mnohý překáží jí v běhu;
statný topol vlídný zámek hlídá,
z dálky znáti střechu jeho rudou;
se zámku se zrak můj zvolna šine
na všecky ty vlídné domky jiné,
na poslední chaloupku až chudou
Kolem města útulné zřím vísky,
poloskryty v sadů zeleň svěží
jako bílé stádo ovec leží,
na vršku jich pastýř – kostel nízký.
Nade mnou se klene blankyt jasný,
vzduch i země plny zpěvu, plesu – –
A ten celý obrázeček krásný
obklíčen je modrým rámcem lesů. –
K západu se chýlí slunce rudé,
vzdálené se vrchy v mlhu halí...
Po tobě, ty koutečku můj malý,
nejvíc se mně v dáli stýskat bude.