Noc na trůn zasedla. Spí matka země
a z hluboka si oddychuje časem.
Srp luny vyplul nad lesy a jasem
svým postřibřuje Kozákova témě
i blízká skaliska, jež v jeho záři
tu příšerně, tam pitvorně se tváří.
Je chvíle posvátná, kdy šelma dravá
– tož lidská zloba – odpočívá v klidu,
kdy nad zemskou se vznáší člověk bídu
a nevědomky básníkem se stává.
Je ticho jako v kostele... Však slyš!
Teď mocná rána zalehla v tu tiš –
a za ní druhá – třetí – – brzo řítí
se za sebou jak prudké krupobití,
že klidný dříve vzduch se nyní chvěje
a duní země... Probůh! Co se děje?
Sport letní hosté vymyslili nový:
v sud střílejí tu bodří výletníci
a plaší zvěř tak „panu baronovi“,
jenž s puškou na ni čeká při měsíci.