NEVĚSTA.

Již ve vlas myrtu vetkli podle zvyku i závoj dlouhý obličej skryl bledý, když přece ještě jednou – naposledy – práh překročila svého pokojíku,

jenž jediným snů dívčích svědkem býval. A sotva zřela známé stěny kolem, vráz sevřelo se srdce prudkým bolem a z očí vřelý vyřinul se příval,

co vedle v jizbě družičky zněl smích. Byl krátký jen to výbuch žalu; v chvatu teď otočila klíčem ve dveřích a šustíc těžkým brokátem svých šatů

v kout zaměřila, v palem zeleň sytou kde drobounký se nořil stolek psací, v tom zásuvku teď otevřela skrytou, v ni pohlédla – a znovu v oko vrací

se slzný proud. Hle, podobizna muže, jež stopy jeví slz i celování! Teď k obrázku se dívka níže sklání, zas bledým líčkem prokvétají růže,

teď přitiskla své rtíky k němu vřele. A zamlžené její zraky šinou se nyní v stranu pokojíka jinou, kde stojí klavír se Smetanou v čele.

Roj vzpomínek jí tryskl krásnou hlavou: tam vedle něho prvně sedala co malá žačka, dítě bezmála, tón první ze strun loudíc rukou hravou;

čas letěl dál – již v pannu vzrostlo dítě; a jednou – jak se stalo, neví ani – tisk’ učitel ji k sobě znenadání a zajíkavě šeptal: Miluji tě! –

Pak přišla doba blaha – však jen krátká – Kdo vypsati by mohl její žal, když oznamovala jí jednou matka, že blízký statkář o ni požádal?!

A nadešly jí chvíle v pláči mnohém. Hře na klavír hned konec učiněn a za drahého učitele jen list přišel, v němž jí tklivě dával „s Bohem!“

Hle, tady leží osudný ten list; již chvějící se rukou po něm sahá, však nelze – nelze pro bolest jej číst. Zrak přelétl jen řádky, ruka drahá

jež slzami a krví napsala tu, a náhle děva pokročila v chvatu, kde svítila zář ohně z velkých kamen. Jen ještě jednou list i podobiznu

teď zlíbala – pak obé vrhla v plamen. A klečíc na svou dívala se tryznu, jak sterými ji svými rameny vráz objímají žluté plameny,

jež démonickou svojí ničí silou tu miláčkovu hlavu ušlechtilou i písmo jeho drahé; chvíli ještě tři krátká slova z rudých jisker deště

se v tvář jí smála: Zdráva, šťastna buď! – Teď zmizela i ta – je dokonáno – – – A náhle se jí zdálo, její hruď že prázdná jest, že v noc se mění ráno;

a jako od hrobu, v nějž zahrabali jí vlastní srdce, tam se potácela, kde společnost již shromažděna celá, kde s touhou čeká ženich v novém fraku,

jenž účesu dnes obzvláště byl dbalý, by lysinu skryl všetečnému zraku.