NESMĚJTE SE!

Ó, nesmějte se mně, že trpělivě tak často čekám na pokraji lesa, až pod strání, jež zvolna k trati klesá, vlak supající požene se divě!

Slyš, na strážního domku stříšce rudé se ozval signál – brzy vlak tu bude! Jen přichyl ucho trochu ke koleji a poznáš jeho dunění již z dáli,

jež ozývá se stále zřetelněji... Hle, jak se náhle obzor tamto kalí! Jen malý zprvu mráček dýmu zříš, jenž vteřinami roste, – nyní již

to hustý oblak, za nímž slunce bledne. A rychle z dálky téměř nedohledné se hukot blíž a blíže k tobě nese i v blízkém již se ozývaje lese.

Teď zapiskl stroj parní pronikavě – a hukot rázem umlknul; to právě vlak v záhybu se octl pode strání. Hoj, teď vyrazil z něho lítou saní,

vždy letí blíž, sloup dýmu chrlí z tlamy, již pod nohou se země otřásá mi, vran vyplašených hejna rychle v děsu se zdvíhají a s křikem letí k lesu,

již kolejnice chvějí se a zvoní, teď větrem stromy u trati se kloní – ha, již je tu, již vedle tebe bouří! A nyní stroj, jenž zahalen je v kouři,

pak řada vozů s okénky, v nichž vidí tvé oko sotva obrysy jen lidí, – vše před tebou se mihne jako sen, jenž probouzí však upomínek řadu.

Teď poslední vůz ještě vidíš jen a rudou svítilnu, jež visí vzadu, – pak zdá se ti, že vlak se v sebe ztrácí... Klid dřívější zas v krajinu se vrací,

jen ještě v dálce mizícího stroje se ozvalo teď slabé zapísknutí. – Ach, nesmějte se! Nevím, co mne nutí zřít v obrázku tom poesie zdroje.