Se skloněnou hlavou vážně kráčí polem,
dumu v bledé tváři,
zraky v breviáři,
snad že ani neví, co se děje kolem.
Náhle vytrhla jej písně bujná slova;
zdvihl oči maně,
hned však polekaně
do nábožné knihy obrátil je znova.
Mně však zdálo se, že oči jeho rády
knihy přes ořízku
spěly k jetelisku,
zpěvačka kde hezká žala jetel mladý.
A když sukénka se dívce hochu zdvihla,
na to vzal bych jedu,
ve ztrnulém hledu
tajného že přání zář se jemu mihla.